Ivana Vošalíková

Jsem žena. Říká se, že ženy nemusí prozrazovat svůj věk. A také nechci, aby následující řádky vypadaly jako takový ten „suchý životopis“. Informaci o svém věku přejdu tedy tvrzením, že 18 let už mi bylo. Jsem učitelka. Stát se učitelkou byl pro mne stejný sen jako pro mnohé kluky stát se popelářem, autobusákem či kosmonautem. Svůj sen jsem snila už od první třídy základní školy a jsem ráda (většinou), že se mi jej podařilo (také díky vynikajícímu zázemí v rodině) uskutečnit. Mám ráda děti, ráda jim předávám poznatky a zkušenosti, ráda se nechávám obohacovat dětskou fantazií, nápaditostí a hravostí. Oblíbila jsem si plamínky radosti v dětských očích.

Být učitelkou pro mne znamená učit někoho – žáky, ale i sebe, tedy neustále se vzdělávat. V posledních několika letech se věnuji sebevzdělávání v oborech: mediální výchova, multikulturní výchova, osobnostní výchova a zdravý životní styl. A samozřejmě – tak, jak dnešní doba velí - učím se práci na počítači. Jsem cestovatelka. Cestuji velmi často, ráda poznávám nová místa, jejich historii i přírodní či architektonické zvláštnosti. Nejvíce poznávacích výletů jsem uskutečnila po České republice, ale ráda občas nakouknu i do zahraničí. Veškeré moje dosavadní životní cestování a putování začínalo nebo končilo ve třech českých městech.

Sušice je pro mne rodištěm, v dětství a v mládí bydlištěm, místem, kde jsem byla žákyní Základní školy na Husově náměstí, kde jsem vystudovala gymnázium a v neposlední řadě místem mého současného zaměstnání. Na ZŠ Komenského učím dějepis, občanskou výchovu, mediální výchovu, rodinnou výchovu, tělesnou výchovu, užité výtvarné činnosti, zdravý životní styl, pracovní činnosti. V minulosti jsem své svěřence vyučovala také ruskému i německému jazyku, zeměpisu, výtvarné výchově, domácnosti. Do Sušice se budu vždycky ráda vracet, protože tam bydlí moji rodiče a moje babička a také proto, že se tu narodili oba moji synové - Honza a Míša.

Plzeň je pro mne místo mých studií na pedagogické fakultě a místo, kde jsme začali společný život s mým manželem. Plzeňskou ped. fakultu, svoji alma mater, jsem ukončila v roce 1987 státní závěrečnou zkouškou z dějepisu, ruského jazyka, pedagogiky a psychologie. Díky studiu ruského jazyka jsem prošla i zkouškou života v podobě půlroční stáže v tehdejším Svazu sovětských socialistických republik.

Městečko Rabí je od roku 1986 bydlištěm naší, dnes čtyřčlenné, rodiny. Na ZŠ Rabí jsem začala získávat od roku 1987 své profesní zkušenosti. Moje první působiště bylo pro mne další velkou životní zkouškou. A to díky velmi zvláštním místním podmínkám (škola tu sídlila v šesti budovách) a hlavně díky nekompromisnímu až pedantskému vedení školy. Dalším specifikem rábské školy bylo poměrně časté střídání učitelů, byla to jakási přestupní stanice pro mnohé z nich. Nepřehlédnutelným kladem této mé životní etapy ale bylo každodenní potkávání několika skvělých lidí, kteří mne opravdu posunuli a posouvají dál. Kde bych bez nich dnes byla? Kdo ví. A další oblíbená místa? Těch je spousta. Za zmínku určitě stojí: jižní Čechy, západočeská lázeňská města, Praha, Světce, Kutná Hora, ………. Jsem požitkářka. Za největší požitek považuji dobré (a pokud možno i zdravé) jídlo a pití, dostatek kvalitního spánku či odpočinku a své koníčky: čtení, pletení, lyžování a jak jsem již výše zmínila, cestování. Mým největším „koněm“ je v posledních několika letech fotografování. Tato záliba spojuje všechny čtyři členy naší rodiny.

Mám ráda mrazivou bílou zimu, probouzející se jarní přírodu, přiměřené teplo i pestrý podzim. Mám ráda barevný svět, nevšední lidi s fantazií, květiny, dobrou hudbu, smích, kočky a sluníčko. Ráda vytvářím různé výtvarné dekorace. Nesnáším lež, faleš, přetvářku a lidskou hloupost. Nemám ráda zakaboněné nebe a práci na zahrádce. Jsem matka, manželka, dcera ,sestra, teta, neteř, sestřenice,… Miluji celou svoji rodinu. Zdravá, veselá a spokojená rodina zabírá první příčku mého žebříčku hodnot.